O zbloudilé duši

Na Vše svatý, kdy venku je sychravé počasí, a sedláci mají svá pole sklizená a v ovocných sadech se jen meluzína prohání, u nás ve vsi žil byl velkostatkář Dobeš, který byl tuze lakomý a myslel si o sobě, že je veliký pán na jeho statku a čeládka se mu musí až k zemi klanět. Měl největší statek ve vsi, a tak ho i občané z vesnice zvolili starostou. O to více mu narostl hřebínek a pyšnil se tím kudy jenom chodil.

Na konci vesnice pod hřbitovem stála malá chaloupka a v ní žila vdova Hanušová se svými dvěma dětmi. S dcerkou Kateřinkou a se synem Jiříkem. I když jim v chaloupce hospodařila bída a za chaloupkou měli jen malinkaté políčko jako dlaň, nikdy si nestěžovali, že by měli jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Hospodařili si ve své chaloupce a nepomýšleli o bídě která se jim usadila za komínem a nechtěla se od nich hnout ani na krok. 

Škaredá stará žena, vrásčitou tváří jim šlapala den, co den na paty. Ale vdova Hanušová si jí nevšímala a dělala jakoby nic. 

Kateřinka byla děvče jako lusk a potají se sházela u hřbitova u kapličky se synem od velkostatkáře Dobeše. Aby velkostatkář Dobeš nevěděl a lidé ze vsi, aby mu to nedonesli, že jeho syn se tahá s nejchudší děvečkou ze vsi.

Velkostatkář Dobeš si myslel, že ožení svého jediného syna s dcerou jilemnického hraběte Harracha. Ale jeho dcera Emilie je velice zlá na své poddané a nikdo ji nemá moc rád. Ale velkostatkář Dobeš si mne ruce, jak o posvícení s hrabětem Harrachem dojedná námluvy a ruka bude v rukávě.

Kde zase lítá, tolik práce a on je zas někde v luftě, zlobí se na svého syna velkostatkář Dobeš. Posvícení na spadnutí a aby se chystal na posvícenskou zábavu, tak si lítá bůh ví kde. Paní mámo, kde je ten náš holomek?  hartusí a funí jako rozzuřený býk. Že všechna čeládka raději honem zmizela, aby velkostatkáři Dobešovi nepřišla do rány.

Paní máma stála u plotny a zadělávala těsto na posvícenské koláče a svého muže si raději ani nevšímala a jenom si v duchu říkala. Chlape bídná, kdy se už umoudříš a přestaneš se naparovat jako páv. Paní máma byla na čeládku milá a vlídná, tak jako její syn Jindřich a tak čeládka pracovala u velkostatkáře Dobeše jenom proto, že měli zastání u paní mámy Dobešové a jejich syna Jindřicha.

Kde zase lítáš, zlobil se na svého syna Jindřicha velkostatkář Dobeš. Kde bych lítal, byl sem s čeledínem Jakubem ve mlýně pro mouku, pro kterou jste nás pantáto poslal, odpověděl Jindřich. A šel si po svém.

Když se blížila 18 hodina velkostatkář byl jak na koni, to vám to musí tak dlouho vše trvat, než se nachystáte? A co ty tam před tím zrcadlem. Vem si kazajku a kabát a už pojďme. Jsem starosta a ten musí chodit všude včas. Čeládce přikázal, aby zametli ve světnici, nakrmili dobytek a drůbež a brzo šli na kutě. A odešel se svojí ženou a se svým synem na posvícenskou zábavu, kde už zábava byla v jednom kole a v hospodě to hučelo jako v úle.

V chaloupce pod hřbitovem vdova Hanušová seděla u kamen a bědovala, co svým dětem dá k večeři. „Ale maminko stačí kůrka od chleba a čistá voda ze studánky“ odpověděla jí Kateřinka a smála se při tom na ní jako sluníčko. Pohladila maminku po tváři a nakrájela tři krajíce chleba a posolila je solí. Jiřík podal mamince jablíčko z jejich jabloně a dali se do jídla. Ale na jednou na dveře buch, buch, buch ozvalo se bouchaní. Kateřinka vstala, ale za dveřmi nikdo nestál, a tak zabouchla dveře a posadila se ke stolu. A po krátké chvilce zase na dveře buch, buch, buch. Kateřinka opět vstala a šla otevřít, ale za dveřmi nikdo nestál a ani nikdo na dvorku. „Co pak už spím anebo se mi něco zdá?“ Řekla si Kateřinka a nevěřícně kroutila hlavou. Kdo to může jenom být? Když tam není vidět ani živáčka, pomyslela si Kateřinka. A šla sklidit ze stolu drobky z chleba, který udělal její bratr Jiřík. Sesbírala drobky ze stolu a nasypala je ptáčkům do krmítka. Rozloučila se maminkou a s Jirkou a poslala je na kutě, aby si šli odpočnout a vyspat se na druhý den.

Umyla se, rozčesala své dlouhé vlnité vlasy a chystala se ke spánku. Ale opět se ozvalo bouchání na dveře. Kateřinka se už rozzlobila a šla ke dveřím. „Je tady někdo?“ Ale nikdo jí neodpověděl. A tak chtěla za sebou zavřít dveře, ale na jednou stála v košilce na dvorku a dveře do chaloupky byli zavřené. Kateřinka si pomyslela to asi průvan je zavřel a vešla do chaloupky a šla do své světničky, že půjde spát. Sedla si na postel a na jednou jí začala být velikánská zima. Chtěla si lehnout, ale postel jí přišla jako by seděla na sněhu. Rozsvítila malé světýlko, aby se podívala, co to může asi tak být. A na kraji postele na jednou spatřila jako by nějakou osobu, která se na ní upřeně dívá a jako by jí chtěla něco říci, ale nemůže.

„Jsi člověk? Anebo duch?“ Zeptala se jí Kateřinka. Ale osoba tiše seděla a jenom se dívala na Kateřinku. A tak Kateřinka si na sebe oblékla silný huňatý svetr a lehla si do své postele a po krátké chvilce usnula a spala jako by jí do vody hodili.

Zatím co vdova Hanušova se svými dětmi klidně spala ve své chaloupce, velkostatkář domlouval zásnuby s hrabětem Harrachem a jeho syn Jindřich z toho měl akorát těžkou hlavu. že raději odešel a šel ke své horní bábě si postěžovat. „Jak to že nejsi na posvícenské zábavě?“ Vyptávala se horní bába Jindřicha. „Ale co pak to jde? Když mne pantáta zasnubuje s hraběcí slečinkou?“ Stěžoval si Jindřich a prosil svoji horní bábu zda u ní nemůže zůstat přes noc, že se mu nechce jít domů a hádat se svým pantátou.

A tak Jindřich na noc zůstal u své horní báby a velkostatkář Dobeš se marně zlobil na svého syna Jindřicha, že utekl jako malý kluk z posvícenské zábavy místo toho, aby se dvořil slečně Emilii. Ale ta se jen chichotala a bavila se s jinými mládenci.

Hudba vyhrávala a chasníci a děvčata byli v jednom kole, jenom velkostatkář se mračil a zlobil se na svého syna Jindřicha. Jindřich si lebedil na kamnech u horní báby a líbezně se díval na malý obrázek své Kateřinky, který držel ve své dlani až z toho usnul. Ráno, když sluníčko se vyhouplo a ve vsi se ozvalo první zakokrhání, Kateřinka byla už na nohou a prozpěvovala si veselou písničku a myslela si na Jindřicha.

I čeládka už byla u velkostatkáře v jednom kole a práce jim šla od ruky a velkostatkář Dobeš chodil sem tam po světnici a hartusil a zlobil se na Jindřicha, že to bylo slyšet až v sousední vesnici. Na vojnu ho pošlu! Tam mu srazí hřebínek! Tam bude muset poslouchat, a ne dělat si co se mu zamane. Vyhrožoval velkostatkář Dobeš. Ale pantáto dejte pokoj, Jindřich je hodný chlapec a pracovitý a nezapomeň, že čeládka je tady jenom kvůli Jindřichovi, utěšovala paní máma velkostatkáře Dobeše.

Kam stále chodí, kde se stále poflakuje? Doma je tolik práce a on si je bůh ví kde, na to velkostatkář Dobeš. Kde by lítal, co by se poflakoval. U horní báby je, aby jí pomohl, víš že už nemůže moc na nohy, na to paní máma. A tak se dohadují a hádají se, že lidé ve vsi si o nich potají šuškají a povídají si.

Jak se tak hašteří a hádají se. Jindřich se zatím po tají setkal opět se svoji milou Kateřinkou u jejich kapličky u hřbitova. Moje milá Kateřinko, představ si že mě pantáta chce oženit s hraběcí slečinkou. To raději do světa půjdu, než abych se oženil se slečinkou. Kam bys chodil Jindřišku? Co bych si tady sama bez tebe počala? Rozplakala se Kateřinka, až se do ní dala opět taková veliká zima jako večer, když šla spát. Jindřišku obejmi mne a zahřej mě prosím, je mi najednou taková velikánská zima. A začala Jindříškovi vyprávět, co se jí večer přihodilo a Jindřišek ji bedlivě a pozorně poslouchal. A ty se, Kateřinko moje milá, nebojíš? Víš, že na vše svaté se duše probouzí. A o zítřejším úplňku, že mají zemřelé duše vždy na našem hřbitově rej. Že žádná živá noha tam ani nevstoupí. Ale Jindřišku, proč bych se měla bát? Nikomu jsem neublížila a vždy na Vše svaté se za každou zemřelou dušičku pomodlím a světýlko zapálím, odpověděla Kateřinka. Ale i přesto se o tebe, moje milá, bojím, dovol mi, abych dnes večer mohl za tebou přijít a s tebou být ve tvé světničce, prosil svoji milou Kateřinku Jindřich. Ale teď už musím jít, aby se pantáta na mne moc nezlobil. Večer k vám přijdu, moje milá. Rozloučil se s Kateřinkou a honem pelášil domů a těšil se na večer, až půjde za svou milou Kateřinkou.

Poledne je dávno pryč a ty se někde poflakuješ! Místo abys paní mámě pomohl anebo dohlédl na čeládku. Hartusí na svého syna Jindřicha velkostatkář Dobeš. Nikde se nepoflakuji byl jsem u horní báby abych jí pomohl ještě s poslední úrodou jablek, odpověděl mu na to Jindřich. Jsi jako malý kluk! Spíš abys ses dvořil slečně Emilii, tak utečeš ze zábavy. Co si o nás pan hrabě pomyslí? pokračuje velkostatkář Dobeš. Co by si pomysleli? Slečna Emilie nemá o mne zájem a já taky ne! Takovou nevěstu já nechci, pan táto! A odešel ze světnice! Neříkala jsem ti to muži? Tady to máš! Raději šikovné pracovité hodné a milé děvče jsem na statek než slečinku z města. Dodala paní máma Dobešová a šla nakrmit dobytek. A tak velkostatkář se musel smířit s tím, že ze zásnub nebude se slečnou Emilii nic.

Pomalu se blížila 20 hodina a Jindřich se chystal za Kateřinkou. Jsem už nějaký unavený, tak si půjdu už lehnout panímámo a pantáto. Rozloučil se a zmizel jak pára nad hrncem a honem oknem ze světnice ven za Kateřinkou. Lehce zaťukal na dveře a přivítal se s vdovou Hanušovou, s Jiříkem a se svojí Kateřinkou. Dobrý večer paní maminko, snad nevadí, že dnes na večer budu s Vaší Kateřinkou. Vdova Hanušova se pousmála, pohladila Jindřicha po tváři, popřála jim dobrou noc a šla s Jiříkem na kutě.

Kateřinka podala džbánek s vodou Jindřichovi a posadila se na lavici k malému okénku a dívala se na jasně zářící se měsíc. Až na jednou se opět ozvalo buch, buch, buch na dveře. Jindřich vstal a šel otevřít dveře, ale za dveřmi nikdo nestál a nikdo nebyl. Je tady někdo zavolal slabým hláskem do černé tmy, ale nikdo se mu neozval. A tak šel za Kateřinkou a opět na dveře buch, buch, buch. Kdo to jenom může být? Kateřinka se usmála na svého Jindřicha vstala z lavice a šla sama otevřít. Tak pojď dál ať si člověk anebo duch a otevřela dveře od chaloupky a čekala, zdali se zase dveře za vřou sami jako minulou noc.

Kateřinka vešla do světničky a na jednou dveře se sami zabouchly a na postel pod oknem si opět sedla osoba ne osoba a upřeně se dívala na Kateřinku a Jindřicha. Kdo jsi? Vykřikl na tu osobu ne osobu Jindřich. A chtěl vstát a tu osobu ne osobu chytit a nepustit jí. Ale nešlo mu to jako by přimrzl k lavici. Co se to se mnou děje? Proč nemohu vstát a je mi hrozná zima? Začal sypat slovo za slovem Jindřich a ustrašenýma očima se díval na svou Kateřinku a osobu ne osobu. Neboj se můj milý, nechce nám ublížit. Jenom nám asi chce něco říci, ale nemůže. Pojď půjdeme si lehnout a zahřát se pod peřinu řekla Kateřinka svému Jindřichovi. Oblékla si zase hustý huňatý teplý svetr, podala i svému Jindřichovi a spolu vklouzli pod peřinu až z toho strachu oba dva usnuli a probudilo je až ranní kokrhání.

Dnes je den Vše svatých a dnes o úplňku mají všichni zemřelé duše rej. A každý ten to den vzpomíná na své milé, kteří je opustili, a i tak vdova Hanušová se svými dětmi na svého muže, který nedávno zahynul v lese při práci, když na něho spadl před dušičkami strom.

Vdova nachystala věnec a kytici a vydala se hned ráno na hřbitov, aby tak zavzpomínala na svého manžela. Jiříku, Kateřinko jdu posvítit na hrob vašemu tatínkovi, půjdete se mnou anebo tam pak zajdete jako každý rok po večeři? Zeptala se paní vdova svých dětí. Maminko půjdeme jako každý rok, aby jsme mu donesli chleba a teplé mléko odpověděl Jiřík s Kateřinkou.

To se ani trochu nebojíte? A dnes když bude úplněk? Díval se s vykulenýma očima nevěřícně Jindřich na svoji Kateřinku a na jejího bratra Jiříka. Jsi-li hodný, milý a laskavý člověk a nic si zlého neprovedl Jindřišku, nemáš důvod se přece bát. Jen zlí, namyšlení lidé se mají právo bát jít večer na hřbitov o Všech svatých odpověděla Kateřinka Jindřichovi. A teď do práce, musím světničku poklidit, drůbeži zrní dát a krávu podojit a těsto na vdolky nachystat než se maminka vrátí ze hřbitova a ty milý Jindřišku, bys měl raději jít domů a svým rodičům na statku pomoci, aby se na tebe zbytečně nezlobili. Zdali budeš chtít a nebudeš se bát, tak můžeš na večer zas ke mne přijít a na hřbitov s námi zajít a pak zas se mnou večer být v naší chaloupce řekla Kateřinka a rozloučila se s Jindřichem a šla si po své práci. Jindřich nemohl zapomenout na dnešní noc s Kateřinkou a na osobu ne osobu.

Dumal a přemýšlel, co to jenom mohlo být a nebo kdo by to mohl být, ale nemohl na nic přijít. Doma chodil jak mátoha a práce mu nešla moc od ruky. Že už paní máma si myslela že pošle čeledína pro doktora. Nejsi nemocný? Nemáš horkost? A šla svému synovi uvařit silný slepičí vývar. Nebojte se paní maminko, nic mi není, nejsem nemocný a ani nemám horkost. Jenom zas dnes nebudu večer doma tak se nezlobte a vy pan táto, přestaňte s těmi námluvami a smiřte se s tím, že si slečnu Emilii nevezmu! Na to dodal Jindřich, snědl honem ještě vařící polévku, že si pusu nespálil a honem pospíchal za svojí Kateřinkou.

Moje milá, kde pak jsi, volal už z dálky na svou Kateřinku. Kateřinka do džbánu nalévala teplé mléko a Jiřík do ošatky nakrájel krajíce chleba, dal k němu slánku a že se vydají na hřbitov. Měsíc už zářil a meluzína tiše zpívala si za komínem. Světýlka na hrobech byla vidět už z dálky a vesele skotačila a plápolala do tmavé tmy. Na kostelích hodinách se ozvalo zvonění a ponocný hlásil že je 18 hodin. Kateřinka s Jiříkem pokorně vstoupili na hřbitov a tiše kráčeli k hrobu k jejich otce. Jindřich mlčky a tiše šel za nimi a jen se ohlížel, zdali někdo nejde za ním. Kateřinka zapálila malou svíčku a dala jí do malé lucerničky. Na hrob postavila džbán teplého mléka a ošatku s nakrájeným chlebem se solí. A pomodlila se za všechny zemřelé duše. Na jednou Jindřich zůstal stát jako opařený ani hlásku nemohl ze sebe vydat. Koukal se na místo hrobu, kde měl být pochován otec Kateřinky a Jiříka. Co tam tak stojíš jako solný sloup? Podívala se na Jindřicha Kateřinka s Jiříkem a začali se smát. Co pak Váš otec je duch? Nebo spím a sním? Začal koktat Jindřich. Co pak ty snad nevíš, že na vše svaté všechny duše nespí a že jsou s námi a veselí se s námi, tak jako se veselili, když byli mezi námi? I tvoje dolní bába tak hle na Vše svatý je vzhůru a nespí. No dobře moje milá, ale kdo to byl teda večer u Vás chaloupce. Osoba ne osoba vstala, šla pomalu k Jindřichovi, usmála se na něho a tichým mužským hlasem mu odpověděla. Milí Jindřichu, vím, že se tajně milujete s mojí Kateřinkou, a že tvůj pantáta by vaší lásce nepřál, protože moje Kateřinka je nejchudší děvče ze vsi. Ale láska je nejmocnější čarodějka a protože dnes je den Všech svatých a je úplněk, tak já své milé Kateřince, ale i Jiříkovi, mohu dát od naší paní Smrti, která vládne všem zemřelým duším - hodné milé duše posílá do nebe a zlé do pekla - mohu dnes jim dát poklad, abyste nebyli tak moc chudí. A ty, aby sis mohl milý hochu. vzít moji milou Kateřinu, odpověděla osoba ne osoba. Kateřinka se pousmála, tak to jsi celé roky byl ty, kdo vždy za mnou takhle chodil a já nevěděla, kdo ta osoba ne osoba je? Ano, moje milá, ty celé roky to jsem byl já. Byla to moje zbloudilá duše, která díky Vaší upřímné lásce, nalezla klid a která spokojeně může už odejít na onen svět. Tady si vezměte truhlu od naší paní Smrti, dobře s ní hospodařte a nezapomeňte i na lidi ve vsi, osoba ne osoba podala svým dětem truhlu a zmizela ve stínu blikajících světýlek. Tolik peněz, co s tím budeme dělat Kateřinko? zeptal se Jiřík. Co by? Rozdělíme se i s lidmi z vesnice, pro každého tady je dost a budeme s nimi dobře hospodařit, na to řekla Kateřinka. Vzala truhlu a šla s Jindřichem a s Jiříkem za maminkou do chaloupky, aby jí vše povyprávěla.

Maminko naše milá, už nám nebude bída šlapat na paty, podívej se co jsme dostali od paní Smrti a je tady pro všechny i pro lidičky z naší vesnice i pro nás tady toho je a bude dost a postavila truhlu s penězi na stůl. Hned ráno Jiříku půjdeš do vsi a všem lidem ze vsi, co jim bída také šlape na paty, řekneš, aby přišli k nám a teď honem na kutě, zítra budeme mít perný den a ty, Jindříšku, se už neboj a pojď už honem spát. A tak Kateřinka, Jindřich, Jiřík a vdova Hanušova ulehli ke spánku.

Brzy ráno Jiřík pospíchal do vsi, aby v každé chalupě, kde vládla bída řekl, aby přišli k nim do chaloupky, že jim Kateřinka pomůže od bídy. Lidé ze vsi nejdříve nechtěli a nevěřili, co jim Jiřík povídá a měli strach, že to jsou nějaké zlé čáry a kouzla. Ale pak dostali odvahu a protože každý z nich byl zvědavý, tak se vydal za Kateřinkou a nevěřil svým očím, když Kateřinka každému z nich dala 100 zlatých dukátů a z truhly nic neubývalo. Když se to dozvěděl velkostatkář Dobeš, rozčílil se tak, že až poklice na hrncích začal po poskakovat. Kde mohla taková chudina přijít k takovému pokladu? A tak se oblékl do těch nejchudších odrbaných hadrů a vydal se do chaloupky pod hřbitovem k vdově Hanušové, aby vyžebral taky nějaké ty zlaté dukáty. Byl už pozdní večer a ponocný hlásil 21 hodinu, když na dveře vdovy Hanušové se ozvalo hlasité bouchání. Kdo to může být takovou pozdní hodinu? Divila se vdova Hanušová. A šla otevřít a ve dveřích v přestrojení stál velkostatkář Dobeš.

Nejdříve se zlostně podíval na svého syna Jindřicha a pod fousy si zamumlal, tak sem chodíš tady se poflakuješ, no počkej až přijdeš domu!

Kateřinka vstala od stolu podívala se na staříka a vlídným slovem se ho zeptala. Nemáte hlad dědečku? Ale stařík se na ní obořil! Nebyli by spíš zlaté dukáty?! Zaslechl jsem, že dáváš chudým lidem pár zlatých odpověděl na to velkostatkář Dobeš.

Jiříkovi a Jindřichovi se staříkovo chování nelíbilo. Ano moje milá Kateřinka dává všem chudým z naší vesnice, kde bída hospodaří pár zlatých dukátů. Ale pyšným, namyšleným, lakomým lidem ale nic! Řekl rozzlobeně Jindřich a stáhl ze staříka starý odrbaný kabát.

Pantáto, to jste vy? Zlobil se Jindřich na svého pantátu! Co pak vy jste snad chudý? To se ani trochu nestydíte? Styděl se za svého otce Jindřich. V té chvíli do světnice přišla paní v černém, podívala se na velkostatkáře Dobeše a silným hlasem mu řekla. Ty jsi velice moc špatný a zlý člověk, nejsi dobrým člověkem a tak za trest se staneš zbloudilou duší a budeš chodit po světě tak dlouho dokud své hříchy neodčiníš dobrými skutky! A jak ta paní v černém řekla, tak se i stalo. A z velkostatkáře se stala osoba ne osoba a bloudí po světě, dokud nějaká dobrá živá duše mu neodpustí jeho špatné hříchy.

A Kateřinka s Jindřichem se vzali, hospodaří společně na statku Jindřicha a vdově Hanušově už bída nešlape na paty, a i z vesnice se odstěhovala pryč a lidé žiji šťastně a spokojeně a přeji lásce Kateřinky a Jindřicha. A tak každý rok na Vše svaté o dušičkách lidé vzpomínají na své blízké. Tak jako Kateřinka s Jiříkem a jejich maminka.