Petr Kopáč - Austrálie Tasmánie / 07.08.2010

Cestujeme světem - Austrálie Tasmánie

V sobotu 7. 8. 2010 od 14 hodin se v památkově chráněné roubence čp. 104 Jílovecká ulice v Semilech konala beseda s Petrem Kopáčem o Austrálii Tasmánii. Cestu v zahraničí podnikl s Markétou Johánovou, která se besedy bohužel nemohla zúčastnit vzhledem k současnému dlouhodobému pobytu na Kypru.

(fotografie z archívu Petra Kopáče a Markéty Johánkové).

Fotoalbum 7. 8. 2010 Petr Kopáč - beseda - Austrálie Tasmánie

Článek Infolisty Zrnka 2010 / 9.-10. str.2.

Naše cesta započala na Pražském letišti, kde jsme odlétali do Londýna a pak přes Abu Dhabi přímo do Sydney. Po 24 hodinach a z toho 22 strávených v letadle jsme konečně přistáli v Sydney rozlámaní a zmatení z časového posunu, takže na mysli jsme měli jen jak si najit hostel a dát si sprchu. Pak jsme se podívali trošku po centru a šli spát. Druhý den jsme si našli kemp, kde jsme strávili asi 3 dny a vzápětí jsme odlétali na Tasmanii, je to ostrov pod Austrálií.

Tasmanie je nejmenším státem Austrálie, má něco okolo 68 000 kilometru čtverečních. Název ostrova je odvozen od jména holandského mořeplavce Abela Tasmana, který v roce 1642 přistál jako první u zdejšího pobřeží. V Hobartu jsme si půjčili auto a vyrazili jsme na cestu podél pobřeží s občasnými odbočkami do vnitrozemí. Tasmánie je poměrně málo obydlena, jakožto celá Austrálie. Největší koncentrace obyvatelstva je ve městech. Jeli jsme převážně po pobřeží okolo celého ostrova. Většinou jsme přespávali v kempech, a když jsem žádný nenašli, tak tam kde to šlo. Lidé jsou zde velmi příjemní a vstřícní, takže nebyl problém si postavit stan u nějakého domu na louce. Jen jsem měla velký problém s komáry a podobnou havětí. Na Tasmánii je nádherné pobřeží s převážně hnědým pískem. Ve vnitrozemí, kam jsme občas zabloudili, jsou převážně hory a spousta vodopádů. Hlavní cesty jsou udržované, ale když odbočíte na cestu nižší třídy tak jsou prašné a kvalita cest připomíná dálnici „D1“. Strávili jsme zde 3 týdny, což je docela dlouhá doba. Také jsme pak zjistili, že ji známe podrobněji než mnozí Australané sami, jak nám bylo i potvrzeno.

Z Tasmanie jsme letěli do Melbourne, kde jsme si půjčili auto a vyrazili na okružní jízdu po Austrálii. Navštívili jsme zde přírodní úkaz jménem Dvanáct Apoštolů, vytvořený oceánem. Popravdě řečeno už jich dvanáct není, postupně se rozpadají. Jedná se o skály v oceánu odtržené silou vody od pevniny.

Později jsme dojeli do Adelaide a odtud jsme vyrazili na cestu na sever do vnitrozemské pouště, kde jsme navštívili skalní útvar Uluru, který je pro domorodce posvátným místem. Dodnes je tajemstvím proč je tato skála tak důležitá a posvátná pro domorodce a oni sami žádají turisty, aby tuto skálu, nenavštěvovali. Není známo proč je tato skala posvátna a pro domorodce tak důležitá. Cesta pouští je opravdu náročná vzhledem k úmornému horku a dotěrným mouchám a po západu slunce vám zbytek dne zpříjemní komáři. Silnice byly velmi kvalitní, ale nepotkáte tady moc aut, čerpací stanice jsou 200-300 km od sebe a jsou tu k vidění tzv. silniční vlaky, nákladní auta se 3 přívěsy, často delší než 50 metrů. V poušti je také mnoho solných jezer. Uluru samotné stojí uprostřed kontinentu. Skála mění barvy podle toho, jak na ni svítí slunce. Poblíž se nachází turistické město s letištěm, plné hotelů a obchodů. Cestou k Uluru jsme navštívili také Coober Peddy, město kde se těží nejvíce opálů na světě a kde lze najít podzemní hotely a restaurace vybudované ve vytěžených chodbách.

Po návratu na jižní pobřeží jsme pokračovali směrem na západ. Na západě jsme navštívili Perth, největší město Západní Austrálie, která je největším státem Austrálie. Žije zde velmi málo obyvatel, protože velkou část tvoří pouště. Perth je také nazýván nejodlehlejší hlavní město světa. Cesta z Perthu podél pobřeží na sever až do Darwinu vede přes malá města založená většinou za účelem těžby nerostů např. uhlí, plyn, zlato, železo. V této oblasti také žijí krokodýli a to jak sladkovodní, tak mořští, kteří dokážou zaútočit i na lidi. My jsme krokodýly viděli při návštěvě krokodýlí farmy a vypadali opravdu nebezpečně.

Všude poblíž vody zde můžete najít cedule, které upozorňují na to, aby se lidé nepřibližovali k vodě kvůli riziku napadení krokodýlem. V celé oblasti jsme našli jen dvě místa, kde se dalo vykoupat bez tohoto rizika.

Dále jsme dorazili do Darwinu, největšího města na severu Austrálie. Poblíž města jsme také navštívili NP Kakadu, kde lze vidět domorodé kresby na skalních stěnách, ale kromě jedné velké vrány jsme zde papouška Kakadu nezahlédli.

Petr pak sám z Darwinu pokračoval přes obrovskou vnitrozemskou poušť, ve které je jen několik málo hornických městeček, až do Brisbane ležícího na východním pobřeží. Toto pobřeží je proti poušti hustě zalidněno a také cestování je tu mnohem pomalejší, kvůli velkému provozu. I počasí se po příjezdu do Brisbane zhoršilo, často pršelo a dost se ochladilo. Bylo to způsobené i tím, že v té době začínal podzim.

Z Brisbane jsem pokračovala podél pobřeží na jih až do Canberry, hlavního města Austrálie. Canberra byla zvolena za hlavní město v roce 1908 jako kompromisní řešení sporu mezi Sydney a Melbourne, o to které z těchto měst bude hlavním městem země. Jméno Canberra v jazyce domorodců znamená Místo setkávání. Jedná se o město, které bylo přesně navrženo a postaveno podle plánů, které se nechaly inspirovat městem Chicago. Město se nachází v horách asi 150 km od pobřeží. Ve městě lze navštívit budovu parlamentu, národní muzeum, národní divadlo, válečný památník,…

Z Canberry jsem podnikla výlet na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciusko 2228 m n. m ležící ve Sněžných horách. Výstup na horu je poměrně snadný a proto je hojně navštěvována turisty, kteří si chtějí chvilku postát na nejvyšším bodě země.

Když jsme se opět potkali v Sydney, tak jsme ještě před odletem podnikli cestu do Modrých hor ležících na západ od města. Modré hory byly dlouhou dobu nepřekonatelnou překážkou pro lidi snažící se kolonizovat oblasti ležící na západě. Tyto hory se nazývají Modré podle zabarvení oblaků páry, která se odpařuje ze stromů a opravdu, jsou modré.

Děkujeme Petru Kopáčovi za příjemnou besedu a Markétě Johánkové za článek.
Těšíme se na další besedu, která se plánuje v zimním období v sídle Zrnka naděje.