Petr Kopáč - Indonésie / 31.07.2010

Cestujeme světem - INDONÉSIE

V sobotu 31. 7. 2010 od 14 hodin se v památkově chráněné roubence čp. 104 Jílovecká ulice v Semilech konala první beseda od otevření chalupy veřejnosti s Petrem Kopáčem a promítáním fotografií z cestování po Indonésii.

Fotoalbum 31. 7. 2010 Petr Kopáč - beseda - Indonésie

Článek Infolisty Zrnka 2010 / 8 str.4.

Vloni někdy na podzim jsme se rozhodli, že se podíváme do Indonésie. Prvotní plány byly velké, chtěli jsme navštívit Thajsko přes Malajsii, Sumatru, Jávu a Bali dorazit na Lombok a odtud si odskočit do Bruneje a třeba na Komody. Po postupném seznamování se s rozlehlostí celé Indonesie, jsme naše plány začaly upřesňovat a trochu konkretizovat. Takže někdy na jaře letošního roku naše plány vypadaly takto: doletíme do Jakarty a odtud se vypravíme vlakem nebo autobusem přes celou Jávu na Bali a pak se uvidí co dál podle času. Letenky jsme si objednali asi dva měsíce předem a 25. března jsme nastoupili v Praze do letadla a vzlétli směr Soul. Let trval cca 13 hodin, v Soulu jsme čekali asi 3 hodiny a pokračovali do Jakarty, kde jsme za 8 hodin letu přistáli. Na letišti jsme si okolo 12 hodin v noci vzali taxík a nechali jsme se dovézt do města, kde jsme se chtěli ubytovat. Po různých problémech, např. kdy nám nabízeli pokoj s pouze jednou postelí nebo pokoj bez vody atd., jsme se ubytovali asi ve 3 hodiny ráno v hotelu, který byl celkem dobrý.

Jakarta je město, které má asi 12milionů obyvatel. Tomu také odpovídá atmosféra: celých 24 hodin zde něco jezdí, křičí, troubí, hraje k tomu všemu velké teplo, no jste kousek od rovníku.

Po zjištění této skutečnosti a s tím, že bychom stejně nevěděli kam se v městě vypravit, jsme třetí den odletěli z tohoto pulzujícího města pryč. Volba padla na ostrov Lombok s tím, že naše plány trochu opravíme a přizpůsobíme. Po příletu do Mataramu což je hlavní město ostrova Lombok a má asi 500 tisíc obyvatel, jsme se druhý den vypravili bémem (takový horší taxík ale velice laciný) na malý ostrůvek Gilli Air. Je to jeden ze tří ostrovu na severozápadě od Lomboku. Z přístavu Bangsal jsme se lodi nechali převést na ostrov vzdálený cca 3 km od Lomboku. Celý ostrov je skutečně malý a asi za 2 hodiny ho obejdete. Díky tomu, že nebyla turistická sezona, nebyl nijak moc přeplněný cizinci čili bělochy. Tady je třeba říct, že tento termín jsme si vybrali záměrně. V Indonesii se střídá období dešťů a období sucha. My jsme přiletěli v době, kdy končilo období dešťů, tak tady již každý den neprší, ale zároveň není to největší vedro. Přesto teplo bylo velké. Když jste na záda dali cca 15 kg těžký bágl, tak jste již nemuseli udělat ani krok a byli celý zpocený.

Po seznámení se s ostrovem jsme asi třetí den vyrazili na vedlejší ostrovy Gilli Meno a Gilli Trawangan. Menší Meno byl podobný našemu, ale tady už bylo více turistů.

Na Trawalganu jsme zjistili, že je to takový jeden velký hudební mejdan, který trvá asi 30 dní v měsíci a se tady docela dobře vyřádí příznivci techna. Takže jsme byli velice rádi, že jsme zvolili náš ostrov. Z ostrůvku jsme vyráželi na Lombok a tady si půjčili motorku a podnikali různé výlety po ostrovu. Jeden den jsme dojeli pod horu Mt. Rinjani. Po zjištění, že výstup na horu trvá 2-3 dny a není to žádná vycházka a laciná věc (musíte si najmout průvodce) jsme opustili náš záměr se na horu vyšplhat. Stačilo, že cestou tam a zpátky jsem se docela slušně spálil na ramenou. Další výlet na motorce jsme nasměrovali na jih do Singigi. Je to trochu větší vesnice se spoustou hotelů, pláží a turistů. Do hlavního města Mataramu jsme se odvážili až déle, protože jsme si nejprve museli osahat ježdění vlevo (po celé Indonesii se jezdí vlevo) Přes Mataram jsme se vydali do přístavu Lembar odkud vyjíždějí trajekty na Bali. Přístav sám o sobě není vůbec pěkný. Zpátky po cestě a dá se říct i všude mimo města jsme pozorovali domorodce při práci na rýžových polích. Je to velká dřina a v docela primitivních podmínkách. Po celou dobu pobytu jsme neviděli žádnou továrnu či nějaký výrobní komplex, takže jsme si kladli otázku, čím se vlastně obyvatelé živí? Myslíme si, že oni k životu moc nepotřebují. Celý den sedí u svého stánku (těch je všude při cestách velké množství) a když se jim něco podaří prodat, tak je dobře. Večer se vyspí za stánkem na koberci a druhý den zase prodávají. Stánky nabízejí stále stejný sortiment: několik druhů sušenek, něco k pití a skleněné litrové lahve s benzinem, který vám prodávají do motorky. Ve městech se k tomu přidají ještě stánky se suvenýry, vyřezávaná zvířata, přívěsky na krk, ubrusy, přehozy a sarongy což je pruh látky, kterou si domorodec obtočí kolem pasu a používá ji místo ženské sukně. Prodej zboží je sám o sobě takové divadlo. Prodavač, jakmile se přiblížíte k jeho stánku tak vám začne nabízet cokoliv za astronomickou cenu. Je ochotný a schopný vás přesvědčit, že právě to jeho zboží je nejlepší a nejlacinější.

V Singigi jsme zažili podařený obchod. Jakmile jsme sesedli z motorky, kde se vzal tu se vzal hned prodavač s platem hodinek. Po celou dobu návštěvy města nás pozorně provázel a jakmile se naskytla příležitost hned nabízel hodinky. Začal s cenou 300 tisíc rupii (což je asi 600,-Kč) Postupně cena klesala a klesala až jsme se dohodli na 30 tisíc. Poté nás prodavač pochválil jací jsme dobří obchodníci a uctivě poděkoval. Musím říct, že zdejší lidé jsou sice na naše poměry chudí, ale nejsou drzí, vtíraví a jsou velice slušní a poctiví. Opravdu si nedovedu představit, že by vás někdo okradl. Něco jiného je obchod, tam je povinnost smlouvat a dohadovat jinam nejste dobrý protihráč. Po uzavření obchodu si podáte ruce a cena platí a vy se nemusíte ničeho obávat. Po dobu pobytu na ostrůvku jsme stále uvažovali, že se podíváme na Komodské draky, jak se nazývají varani, kteří žijí pouze zde na Komodách. Tito varani dorůstají délky až tří metrů a vypadají nebezpečně a taky takoví jsou. Na IE jsem četl, že před rokem tam záhadně zmizel francouzský vědec, který je zkoumal. Když jsme zjistili, že cesta autobusem by trvala déle jak tři dny a představa tří dnů v autobuse, tak jsme cestu vzdali. Poté jsme se dozvěděli, že bychom stejně varani nemuseli vůbec vidět, protože tam kde jsou, tak se chodí s průvodcem na vyhlídku za plotem a někdy se varani za celou dobu ani neukážou.

Okolo ostrova bylo pořád na co se dívat. Přes den jsme šnorchlovali v moři. Skutečnost předčila naše očekávání. To co občas vidíme v přírodovědných filmech o životě v moři, tak zde skutečně bylo. Asi 100 metrů od břehu začínal podmořský svět. Krásně vybarvené korály, rybky od 5cm do půl metrů neskutečných barev a tvarů, velké želvy na kterých se dá vozit. Velkou želvu jsem objevil asi třetí den a pomalu se k ní přibližoval, chovala se jako by nic a tak jsem si opatrně na ni sáhl, druhý den jsem se už opovážil chytit želvu za krunýř a třetí den jsem se ji chytil a nechal táhnout dobrých sto metrů, dokud mně dech stačil. Skutečně krásné zážitky.

Také jsme se nechali svézt na lodi se skleněným dnem. No skleněným dnem je trochu nadnesené, protože uprostřed loďky bylo zabudované obyčejné okno z domku, ale svému účelu to posloužilo. Opět jsme viděli krásně pestrý podmořský svět. Asi po 14 dnech jsme zvedli kotvy a přesunuli se opět bémem na jiné místo na ostrově Lombok. Vybrali jsme na mapě město Kúta na jihu ostrova. Sem jsme přijeli navečer asi okolo 18,30 hod a hned v druhém hotýlku jsme se v chatce ubytovali. Druhý den ráno jsme si chtěli lépe prohlédnout město. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že celé město se skládá pouze z naší ulice o 5 hotelech a druhé strany ulice se spoustou krámků a to bylo vše. Když jsme se chtěli odpoledne jít vykoupat do moře, zjistili jsme, že o krásném podmořském světě si můžeme nechat jenom zdát. Moře bylo mělké a na dně písek a nic jiného. Asi půl kilometru od břehu jsme viděli surfaře a tím to končilo. Takže jsme si každý den půjčili motorku a podnikali výlety do blízkého i vzdáleného okolí. Stále bylo na co se koukat. Tady na jihu ostrova byli už poměrně vysoké hory a kopce, krásné zálivy s nádhernými, ale opuštěnými plážemi, tropické pralesy a opět množství políček s rýží.

Blížil se čas našeho odletu a tak jsme museli vymyslet, jak se přesuneme do Mataramu a dále do Jakarty. Letadlo nám letělo z Mataramu brzo ráno a tak jsme jeli den před odletem a přespali v hotýlku. Opět jsme se moc nevyspali neboť noční život je rušný a ráno okolo páté vás probudí hlas muslima, který svolává k modlitbám. Letadlo odletělo včas a bez problémů jsme doletěli do Jakarty, zde jsme čekali celý den na odlet do Soulu a v Soulu jsme čekali cca 8 hodin na odlet do Prahy. Vše dobře dopadlo a v pondělí 26. 4. 2010 jsme přistáli v Praze. Cesta to je poměrně dlouhá, zvláště pak poslední usek, který trvá 13 hodin je únavný.

Byli jsme rádi, že se dovolená vydařila bez větších problémů. Zažili jsme měsíc v úplně jiném prostředí a kultuře mezi příjemnými lidmi a krásné přírodě, která je naprosto odlišná od naší. Myslím si, že tak nádherný podmořský svět jen tak hned zase neuvidíme.

Tak nashle a příště třeba zase odněkud jinde.

Petr Kopáč