Markéta Johánková a Petr Kopáč - Indonésie / 28.05.2009

Cestujeme světem - Indonésie

Promítáním fotografií s výkladem Markéty Johánkové a Petra Kopáče o jejich pobytu v Indonésii.

Článek Infolisty Zrnka 2009/3 str.6.

Naše cesta po Indonésii začala v Denpasaru, největším městě ostrova Bali. Ve městě žije přibližně 500 000 obyvatel a je velmi rozlehlé a rušné. Nachází se tu i jediné letiště na ostrově.

Hned po příletu na Bali nás zaujali místní obyvatelé. Většinou jsou menšího vzrůstu než Evropané, velmi přátelští a skromní. Mnoho z nich se věnuje obchodu a turistům. Nabídka služeb je tu velmi bohatá. Stačí vyjít na ulici a už se turistovi nabízí řada obchodních příležitostí. Lze tu doslova na každém kroku sehnat taxi, rikšu, autobus, oblečení, jídlo, umělecké předměty, ubytování, nebo si zajít na masáž. Ceny zboží jsou smluvní. Znamená to, že obchodník i zákazník nejprve řeknou cenu, kterou podle jejich mínění dané zboží má, obvykle se tyto dvě představy o ceně na začátku jednání velmi liší. Poté probíhá smlouvání, při kterém obchodník cenu snižuje a zákazník zvyšuje částku, kterou je ochoten zaplatit. Výsledkem bývá konečná cena, která vyhovuje oběma stranám.

Z Denpasaru jsme se vydali na cestu východním směrem podél pobřeží. Nejdříve jsme navštívili Sanur, což je v podstatě předměstí Denpasaru a je tu jedna z nejkrásnějších pláží na Bali. Potom jsme přes Candidasu zamířili do Amedu, kde se mimo jiné nachází škola potápění patřící českým majitelům. Z Amedu vedla naše cesta na sever ostrova do městečka zvaného Lovina Beach. Zde jsme si půjčili motocykl a vyrazili do hor ležících nedaleko od moře. Do hor jezdí méně turistů, proto je tu také obtížnější se domluvit anglicky než na pobřeží. Cestování na vlastní pěst je samo o sobě zajímavý zážitek. Dopravních značek je zde velmi málo a tak je někdy problém najít správnou cestu, nebo čerpací stanici. Domorodci v horách se obvykle živí pěstováním rýže a jejich život je chudší než na pobřeží.

Bali je typické velkým počtem chrámů, převážně hinduistických a buddhistických. Obyvatelé také často pořádají slavnosti. Většinou se jedná o slavnosti náboženské konané ve chrámech, vesnicích, anebo na pláži.

Z Bali vedla naše cesta do města Jogjakarta. Město se nachází přibližně v polovině ostrova Jáva. Jogjakarta je jedním z hlavních center Indonéské kultury. Jedná se zejména o batiku, zpracování stříbra, hudbu a loutkové divadlo. Centrum města je postaveno okolo sultánova paláce. Na předměstí jsme navštívili Prambanan, jeden z největších hinduistických chrámů na světě, chráněný UNESCO.

Na severozápad od města se nachází Borobudur, krásný buddhistický chrám z 9. století, který byl opuštěn ve 14. století a poté znovu objeven v 19. století. Velká část chrámu byla opravena za pomoci Indonéské vlády a UNESCO v letech 1975 – 1982.

Jáva je také ostrov s velkým počtem sopek. Jedna z nich, stále aktivní Merapi , je na dohled od Jogjakarty a z města je pouhým okem vidět kouř stoupající z vulkánu. Také tu občas dochází k zemětřesením.

Z Jogjakarty jsme se dostali vlakem do města Surabaya, druhého největšího města země. Žijí zde asi 3 miliony obyvatel. Název města vznikl spojením indonéských slov drak a krokodýl. Ve městě lze nalézt čtvrti, které jsou bohaté a stojí v nich velké obchodní paláce, ale jsou zde i velmi chudé části, kde obyvatelé živoří v bídě. Zvláštním dojmem působí řeka protékající celým městem, která už z dálky páchne a voda v ní hýří všemi odstíny hnědé. Na břehu řeky je možné navštívit vysloužilou ruskou ponorku, která slouží jako muzeum a připomíná, jak důležitou roli hraje pro Indonésii námořnictvo.

Z Javy jsem už sama jela na ostrov jménem Lombok, který leží východně od Bali. Žijí zde skoro 3 miliony obyvatel a při jeho rozloze to je asi 792 obyvatel na km čtvereční. Mojí cestu na Lombok jsem započala v přístavu Padangvai na Bali. Cesta trvala asi 5 hodin trajektem. Na Lombok jsem se dostala až kolem 5 hodiny odpoledne a nemělo cenu se vydávat dále na cestu, tak jsem noc strávila v hlavním městě Lomboku, které se jmenuje Mataram.

V Mataramu není zrovna jednoduché sehnat ubytovaní, ale je to jedno z posledních míst, kde si můžete vyměnit peníze za docela slušný kurz. V tomto městě se moc turistů nezdržuje, spíše je to jen záchytný bod odkud se dá nejlépe dostat na jakékoli místo na ostrově.

Druhý den ráno jsem vyrazila na místní autobus a vydala se do hor, kde jsem strávila dva dny výletem po vodopádech. Z hor jsem chtěla jet na Gilly Air, který je na severozápadě od Lomboku. Původní plán byl zůstat zde jen 2 dny, ale potom jsem na tomto malém ostrově, který za hodinu obejdete dokola, strávila 6 dní. Byl to prostě malý ráj na zemi, kde nejezdí ani auta ani motorky, maximálně na kole nebo bryčkou. Nádherně křišťálové moře a velmi přátelští lidé. Poté jsem odjela zpátky na Bali, a odtud jsem odletěla zpátky do Austrálie.

Článek Markéta Johánková a Petr Kopáč